Richard Machan
Na začátek by bylo možná dobré, abychom si každý vzpomněli na dva, dle nás nejlepší a nejhorší učitele, které jsme na základní škole kdy zažili. Zkusme si nyní, jako dospělí a vzdělaní, popsat: Čím to bylo a je, že tyto učitele dodnes takto vnímáme?
Začali jsme hodně osobně, protože každý z nás má s učiteli a jejich rolemi osobní zkušenosti. Často to ale vypadá, že kvůli tomu si každý myslí, že školství a jeho problémům rozumí (každý z nás do školy totiž chodil, podobně rozumíme i zdravotnictví, protože každý z nás k doktorovi občas zajde…). V Praze 2 je celá plejáda škol, které zřizuje městská část – a to velmi kvalitních škol. Role (používám množné číslo) učitele mají samozřejmě více podob, které jsou dány osobností daného učitele, ale také zaměřením školy, ředitelem školy, kolektivem učitelů, rodiči, zkušenostmi atd. Rolí je „přednášející“, který chce, aby si děti vše „zapamatovali“, dává tresty a odměny. Častější rolí je „průvodce“ a podporovatel dětí v jejich touze po poznávání světa. To neznamená, že se nemají učit i zpaměti, ale „průvodce“ jim pomáhá získané znalosti správně použít. Je otázkou, kde tento typ učitele získat, když jsou obecně velmi špatně placení a na pedagogických fakultách není vždy tento přístup vyučován.
Jako člen školské rady a jako bývalý učitel i na ZŠ (od 1. třídy ZŠ po vedení doktorských prací na VŠ) vím, že tato role je mnohotvará a nezřídka je zapotřebí i jakýsi „sokratovský“ přístup, kdy je otázkami dítě nikoli zkoušeno, nýbrž podněcováno v kritickém myšlení. Další rolí učitele je „mediátor“. Ten konflikty v dětském kolektivu nezakrývá, ale využívá je k tomu, aby se děti naučily domluvit i v obtížných situacích. V 60. letech jeden rakouský psycholog říkal, že „když škola naučí děti komunikovat i v konfliktních situacích, tak je naučí tomu nejdůležitějšímu pro další život“.
