Jana Cagašová
Již z dob starověku víme, že charita patřila ke znakům vyspělých civilizací. Byla součástí židovského způsobu života, následně se stala neodmyslitelnou součástí křesťanství a je i jedním z pilířů islámu. Tyto náboženské systémy si vytvořily vlastní záchytné sociální sítě pro pomoc potřebným. Již samo slovo charita pochází z latinského caritas, což mj. znamená “láska” či “štědrost”. Charita nebyla jen osobním PR, ale měla přímou návaznost na každodenní žitou víru a pocit sounáležitosti nejen s vlastními souvěrci, ale i s transcendentním vnímáním života. V pozdějších dobách plnila sociálně zaopatřovací roli církev, skrze niž feudálové financovali sirotčince a jiné ústavy pro nemohoucí v místě svých sídel. Pomoc se tak stávala adresnou, cílenou na ty potřebné, kteří v daném místě pomoc vyžadovali.
Lidé se vždy na světě rodili do různého sociálního prostředí, neměli rovný přístup ke vzdělání, práci, službám a jiným materiálním hodnotám. Systém, který se pokoušel zavést opak a který jsme u nás „testovali“ 40 let, nakonec fatálně selhal a způsobil, že se všichni měli stejně – špatně. Nerovnost nelze tedy zcela odstranit, ale právě skrze charitu, tzn. lásku a štědrost nás, kterým se dostalo jiných startovních životních podmínek, je možné zachovat důstojnost lidí v našem okolí. Místní příslušnost charity proto považuji zejména v kontextu Prahy 2 za zásadní. Sociální centra, jejich pracovníci, charitativní organizace, nízkoprahová centra a další organizace a jednotlivci znají své klienty, tedy příjemce pomoci osobně. Neúčelnému vynakládání prostředků na “projekty pro projekty” lze jistě více zamezit, pokud známe skutečné příjemce naší pomoci a jejich potřeby. Za smysluplný druh charity tedy považuji ten, který je adresný a kde lze dohlédnout na skutečné příjemce naší pomoci.
